Kniha se týká prvních 110 let existence Koruny Království českého - nové formy českého státu, s níž přišel římský král Karel IV. roku 1348, aby dosáhl plnější integrace nově získaných území (hlavně Slezska) s pražským politickým centrem. Práce poukazuje nejen na politické či kulturní vlivy Čech s Prahou v čele na území Slezska, ale i na důsledky, jaké mělo připojení této země s velkou a ambiciózní Vratislaví, bohatým biskupstvím a řadou knížat na samotné Čechy, v menší míře i na Moravu. Pohled na slezskou problematiku z české perspektivy - a na českou slezskýma očima - poskytuje poněkud jiný obraz, než bylo dosud, viděno převážně z Prahy,zvykem. Jak důležité bylo místo Vratislavi v českém

Číst dál

státě období Lucemburků, jasně ukázala doba vlády Zikmunda Lucemburského, kterou česká historiografie tradičně nazývá husitskou. Tehdejší dramatický rozklad České koruny je zde popsán jinak než doposud: jako rostoucí rivalita Vratislavi s Prahou. Tento proces sílil v následujících desetiletích 15. století jako dědictví Zikmundovy politiky. Smrt Ladislava Pohrobka, který byl tehdejší historiografií považován spíše za potomka Lucemburků než Habsburka, přerušila roku 1457 na čas legitimní nástupnictví na českém trůně. S pražskou volbou krále Jiřího v roce 1458 se cesty Prahy a Vratislavi na několik desítek let definitivně rozešly. Nadále však existovala Koruna česká, jíž časem vládli dva čeští králové (Jiří a Matyáš). Knihu lze chápat jako pokus o vysvětlení, jak a proč k této zvláštní situaci došlo.